Jakub Martinek má za sebou už čtvrtou sezónou, kdy je součástí klubu jako jeden z jeho pracovníků a trenér mládežnických kategorií. V uplynulé sezóně byl hlavním trenérem kategorie mladších žáků a slibně rozjetého týmu dorostenek. Krom toho se staral o naši talentovanou mládež při ranních tréninkách nebo sportovních kempech. Kam se podle znojemského odchovance náš klub posunul, jak vzpomíná na jeho hráčskou kariéru a co v současných dnech dělá?

Ahoj Kubo, když se ohlédneš za čtvrtou sezonou jakožto pracovník klubu, kam se klub za poslední roky podle tebe posunul?

Ahoj, když jsem začal pracovat pro klub, byl jsem druhým pracovníkem, dnes jsme tři a bavíme se o čtvrtém, což je samo o sobě velký posun. Dva pracovníci budou pracovat s nějakým limitem a čtyři zase s jiným limitem, což znamená, že si můžeme dovolit více aktivit ať už ve sportovním úseku, nebo v nesportovním úseku. Napadá mě, že projekty typu akademie, zajišťování kroužků, nebo větší servis rodičům, členská sekce, posunuly klub dál a je to hlavně tím, že se na tom spolupodílí více lidí. Ale tím rozhodně nekončíme a snažíme se posouvat stále dál.

Koronavirus zavřel hřiště, ale znojemský klub dál pracuje. Na čem?

Není to lehká doba, člověk to přeci jen dělá hlavně kvůli té přímé práci na hřišti. V současné době připravujeme metodické materiály, kterých není málo, plánujeme nejbližší i vzdálenější budoucnost, ideální složení trenérského aparátu a také se snažíme na dálku vzdělávat. V běžném režimu není na některé věci čas, naopak teď ano.

Jsi zároveň trenér naší mládeže, co je podle tebe při jejich trénování ta nejdůležitější věc?

Když to vezmu obecně, tak pozitivní prostředí, které jím musíme vytvářet. Myslím tím prostředí, do kterého se těší už od samotného rána, a ve kterém mají prostor se rozvíjet. Když někdo dělá něco s láskou a potěšením, je to vidět. Jako důležitou vnímám také motivaci a soutěživost, čímž se snažím často podporovat proces učení, ale vše není jen o sportu, hráče se snažíme vychovávat také po lidské stránce.

Jak hodnotíš letošní práci se svými svěřenci? Hlavně s týmem dorostenek to vypadalo, že by mohl přijít jeden z největších úspěchů znojemského dívčího florbalu.

Už jsem to zmiňoval. Mladší žáci mi dali hodně, po roce jsem se vrátil k chlapeckému florbalu a uvědomil jsem si, jak mi chyběl. Jejich zápal pro hru mě nabíjel energií, tréninky se snažili odjet vždy na maximum. S dorostenkami to byla naše třetí společná sezóna, takže už člověk ví, co čekat a nastavuje na tu skládačku další a další patra. Za jejich dobrou sezónou stojí poctivost a touha udělat úspěch. To, že jsme se o něj nemohli ani pokusit, nás mrzí, ale život jde dál.

Rozšiřují se trenérské týmy, běží kroužky na základních školách. Jak vnímáš dění u mládežnické složky ty?

Velkým přínosem a příslibem je rozšíření trenérské složky z řad vlastních hráčů a hráček, kteří se postupně učí a získávají zkušenosti. Troufnu si říct, že vyjímaje přípravky, kde jde o poznávání sportu a spíše pohybovou průpravu, tak nám všechny děti hrají zápasy a mají tak prostor se zlepšovat všichni. Práci s mládeží chceme ale nadále zlepšovat, dát tomu jasný směr a řád, na což se chceme v příští sezóně hodně zaměřit.

Jsi odchovanec znojemských sportovišť, sám si vyrůstal jako hráč hokeje, kdy bylo podle tebe město Znojmo celkově na sportovním výsluní?

To je těžká otázka (smích). Netroufnu si odpovědět celkově, takže to rozdělím na tyto dva sporty. Z pohledu hokeje vzpomínám moc rád na období postupu do extraligy v roce 1999, kdy mi bylo 12 let nebo na novodobý úspěch v podobě stříbrných medailí v EBEL v roce 2016 tuším. Když to vezmu z pozice florbalu, tak zatím asi roky 2017 a 2018, tedy postup a následně udržení Superligy, to byl opravdový florbalový boom, kdy se lidi pomalu ani do haly nevešli a museli jít domů. Velmi podobné to bylo samozřejmě v roce 2008 při prvním postupu, na který také rád vzpomínám.

Co bereš jako svůj největší sportovní úspěch? Budou to roky strávené v extralize se znojemským týmem?

Určitě. Hrát nejvyšší soutěž v zemi, ve které žiješ, ať už v jakémkoliv sportu beru jako úspěch. To byl také můj cíl, který jsem si dal v 16 letech, kdy jsem florbal začal hrát, a který se mi podařilo splnit, dál jsem nekoukal. Ale paradoxně raději vzpomínám na sezóny v 1. lize, kde jsme válčili 7 let, než se povedlo opět postoupit. Není to jen o úspěchu a neúspěchu, ale o lidech, se kterými to prožíváš. Atmosféra hráčské kabiny mi samozřejmě chybí.

Doma máš ženu, dítě a psa. Jsou to právě oni, koho momentálně nejvíce těší florbalová pauza? Jak nejčastěji trávíte volná odpoledne?

Je to velký rozdíl a pevně věřím, že jsou rády, že mě mají víc doma (smích), ale všichni si přejeme, aby se to co nejdříve vrátilo do normálu a mohli jsme všichni dělat to, co nás baví. Volná odpoledne trávíme společně na zahradě nebo procházkou v přírodě.

Čekáte dalšího potomka. Bude se syn jmenovat po mamince Martině Martinkové, Martin Martinek (smích)?

Stačí, že ona je terčem vtipných připomínek za přepážkou na úřadech (smích), takže ne, tohle jméno neplánujeme.

Díky za rozhovor Kubo!